Electroshock čítá dohromady asi 10 členů, jak je těžké celou kapelu uřídit?
Není to úplně lehké, protože občas strávím přípravami i třikrát víc času než samotným hraním. Mám nad kapelou rád kontrolu, takže většinu věcí dělám sám – píšu aranže jednotlivých songů, zároveň se snažím na každé vystoupení sehnat dostatečný počet muzikantů, zařídit jim odvoz, noty. Někdy je to logisticky docela náročné, ale zase mi to dává skvělé zkušenosti do budoucna, které bych třeba ve škole jen tak nenabral. Zvykl jsem si pracovat pod tlakem.
Jak se vám ale daří hudební aktivity se školou skloubit, co je u vás na prvním místě?
To je takové moje dilema v podstatě celý život. Já jsem kromě „zušky“ nikdy nechodil na uměleckou školu, ale kvůli názoru rodičů jsem šel na střední stavební a pak na ČVUT. Na téhle vysoké člověk nemusí být ani nijak moc chytrý ani extra pracovitý, ale musí si ji jednoduše odsedět. A právě tou povinnou prezencí na cvičeních dost trpím. Mám ještě malou hudební agenturu, se kterou po republice vozíme výchovné programy na mateřské a základní školy, což probíhá samozřejmě dopoledne. Tím jsou pro mě na ČVUT některé předměty s ranním rozvrhem úplně zabité a už teď kvůli tomu prodlužuju bakaláře.
Proč tedy na vysokou pořád chodíte?
Já bych určitě rád dělal naplno to, co mě opravdu baví a má to pro mě očividně smysl, ale když už jsem na škole vydržel tři roky a mám jen kousek od bakaláře, přijde mi škoda toho nechat. Navíc začátky s agenturou i s kapelou byly docela nejisté, takže jsem chtěl mít v záloze nějaký ten titul. Je ale opravdu náročné dělat školu i muziku dohromady, takže se mi škola a konkrétně můj obor úplně zprotivily a na inženýra plánuju jít na jakýkoli nejlehčí obor z celé fakulty. Kdybych si ale musel nutně vybrat, rozhodnu se pro hudbu, je to moje vášeň.
Nepřemýšlel jste o nějakém studiu zaměřeném na hudbu?
Z toho uměleckého hlediska bych asi mohl jít na konzervatoř nebo na AMU, ale tam mě bohužel nepřijali. Mají i obor hudebního technika nebo manažera, ale nejsem si jistý, jestli bych se tam naučil dost toho, co bych opravdu využil. Být správným manažerem se podle mě nemůžete naučit, musíte to mít v sobě. Ve správnou chvíli to přijde samo.
KAPELA: Electroshock
Populární skladby v podání smyčcových nástrojů – tak popisuje styl kapely Electroshock její frontman a manažer Jakub Podivínský. Celá kapela čítá dohromady 8 až 10 členů, ačkoli jich na koncertě potkáte vždy jen několik. Jejich složení se totiž liší, ať už hrají v hotelu Alcron, nebo na Karlově mostě, podle toho, kdo má čas. Jakub, Marika, dva Tomášové, Anežka, Martin, Martina, Ian a Julie pochází ze všech koutů Česka a studují na různých vysokých a středních školách. S kapelou se ale usadili v Praze. Jestli chcete slyšet Britney Spears, ACDC nebo Piráty z Karibiku v jejich podání, pořiďte si CD „Busking Tour“ nebo v dubnu vyrazte na Karlův most v Praze, kde za hezkého počasí hrají skoro každý den.
Hrajete na ulici, tedy na Karlově mostě i v hotelu Alcron, proč jste si vybrali tak odlišné prostředí?
To byla hrozná náhoda, hráli jsme poprvé a naposledy před Obecním domem, protože je těžké tam sehnat místo. Asi po patnácti minutách k nám přišel pán, začal se vyptávat, jak často a kde hrajeme. Nakonec nám naši muziku pochválil a nabídl, jestli nechceme hrát jako hudební doprovod na večeřích pro zájezdy Australanů. Ani jsem původně nevěděl, že se jedná o tak luxusní prostředí! Vždyť šéfkuchařem je tam Roman Paulus, který získal michelinskou hvězdu.
Co musí takový úspěšný kandidát na hraní v Alcronu splnit?
Je to podle mě kombinace profesionálního přístupu, precizní přípravy, ale i třeba vhodného oblečení. Určitě se také hodí jazyky, protože Australané nás občas zajdou pochválit nebo se na něco poptat. A taky musíme mít dostatečný repertoár. V tomto případě jsem si dokonce zjišťoval, jaké jsou v Austrálii oblíbené popové písničky, a překvapilo mě pak, jak třeba při neoficiální australské hymně publikum věnující se hlavně večeři reagovalo!
Můžete si během hraní trochu té prvotřídní večeře uždíbnout?
Jeden náš předchozí muzikant se vždycky před hraním na akci, kde si nás najali, šel napráskat jídlem a až pak hrát. Se současnými členy jsme se ale ani nemuseli moc domlouvat, že se vždy držíme dekoru a dáme si něco k jídlu jen, pokud nás pobídnou. Navíc já se nerad míchám mezi lidi. Náš úkol je jim k jídlu hrát, ne s nimi večeřet.
Prostředí na ulici, tedy ve vašem případě na mostě, je úplně odlišné. V čem nejvíc?
V Alcronu je vše profesionální, uhlazené a vždy víme, co můžeme čekat. Na ulici je naopak větší sranda, každý den je jiný a potkáváme skvělé lidi a zažíváme neuvěřitelné scénky a zážitky. Zase ale musím říct, že je hrozně složitý proces, jak se na most dostat. Je to hrozné papírování, složité výběrové řízení jednou za pár let, a navíc si ten prostor musíme pronajímat.
A vyplatí se vám to? Dá se hraním na mostě vydělat na studium?
Náš pronájem stojí zhruba 800 korun na tři hodiny a ještě se nám nestalo, že bychom tolik za tu dobu nevydělali. Kolemjdoucí nám hází něco do futrálu a taky prodáváme cédéčka. Většinou to vyjde tak, že si ještě každý tři až čtyři stovky vydělá. Ale na pokrytí studentského života to určitě nestačí, už jen proto, že přes zimu hrát nemůžeme. Většina z nás má ještě podporu od rodičů nebo studentská stipendia. Hrajeme sice i na dalších třeba firemních akcích, ale pár let to asi ještě potrvá, než z toho bude plnohodnotné zaměstnání.
A vydělané peníze si berete do kapsy, nebo je vrážíte zpět do chodu kapely?
Když někam jedeme hrát, tak výdělek většinou stačí třeba na cestovní náklady. Větší investice například do vybavení nebo do nahrávání alba pak vkládám já. Díky své agentuře disponuju přeci jen většími finančními prostředky, a navíc jsem šetřivý a na podobné výdaje střádám peníze dlouhodobě. A ani mi nezáleží na tom, jestli se mi vrátí nebo ne. Mám z toho prostě velkou radost.
Co je vaším největším dosavadním úspěchem a k jaké nejbližší metě teď směřujete?
Velký úspěch je podle mě každý den, kdy se nerozpadneme. Občas je opravdu náročné a zmatečné všechno zorganizovat. Každý má své životy a zájmy, a tak je zázrak, že se všem muzikantům chce do hraní s Electroshockem, za které nedostanou moc peněz a z delších hraní je bolí záda a ruce. Pro mě bylo stěžejní vydat cédéčko a těším se, že v březnu vydáme další, které bude ještě lepší!
Kam to dotáhnou studentské kapely?
Myslíš, že studentské kapely mají šanci spolu vydržet a někam to dotáhnout?
Rozhodně! Já sám jsem na střední založil skupinu The.Switch, která dnes funguje 17 let a patří ve svém žánru mezi kultovní kapely. Je to celé o tom, jak silné osobnosti se sejdou a jak jsou od začátku ochotny se navzájem tolerovat.
Co podle tebe může dát hraní v kapele studentům, co jim škola rozhodně nedá?
Naučí je to větší pokoře, cílevědomosti a zodpovědnosti za výsledek. Když byl já na škole, bylo to jen o biflování informací a snaze zapamatovat si je do závěrečné zkoušky. Praktická cvičení jsme skoro neměli. Když jsem ale rozjížděl kapelu, všechno to cvičení ve zkušebně, obesílání pořadatelů koncertů nebo práci s grafickým programem jsem dělal s obrovským nadšením. Výsledky byly vidět okamžitě, a to ve mně vypěstovalo takový ten návyk, že když chci něčeho dosáhnout, musím do toho nejprve napumpovat hromadu vlastní energie a vůle. A to dodnes uplatňuju i ve vztazích i v byznyse.
Ve chvíli, kdy se musí rozhodnout třeba mezi termínem důležité zkoušky a významným koncertem pro kapelu, co bys jim doporučil?
Na to se těžko odpovídá. Pokud by termín zkoušky šel přeložit nebo posunout, tak rozhodně koncert! Ale nemá smysl zanedbávat školu kvůli kapele. Žádný koncert v kariéře kapely není tak důležitý, aby se bez něj kapela neobešla a nemohla jeho přínos nahradit jinde. Což u závěrečné zkoušky po pár letech studií určitě říct nejde :).
Jak mohou studentské kapely, které přece jen musí chodit do školy, vydělávat na svoji existenci?
Určitě né hraním. Je sice pár výjimek mladých hvězd jako např. současný Adam Mišík, který si hraním ve filmech a vystupováním se svojí kapelou vydělá na velmi slušné živobytí, ale to je opravdu výjimka. Já bych doporučoval věnovat se naplno škole a po večerech nebo víkendech si sehnat na pár hodin brigádu a pomaličku šetřit na vše, co s chodem kapely souvisí. Já od patnácti odjížděl každé letní prázdniny do zahraničí, kde jsem třeba dva měsíce makal, jen abych si v září koupil o trochu lepší kytaru.
Michal Novák, zakladatel Bandzone.cz
Text: Eva Samšuková
