reklama

Jsme na Facebooku! Koukni, co je nového.

Seriál na Studenta.cz Závislost na technologiích: Jsou technologie drogou moderní doby? Nejsme na nich tak nějak... závislí?

 

Seriál na Studenta.cz

StudentART

StudentART

Rozhovory s úspěšnými studenty, kteří svůj čas a duše zasvětili umění.

Všechny díly seriálu zde

„Seriálová mánie asi nikdy neopadne.“

04.11.2014 / Kultura

Je to ten kluk z plakátu, co na nás už několik měsíců kouká po celé Praze jako zdrchaný Švanda ze hry Národního divadla Strakonický dudák. Je to jeho srdcovka. K tomu stíhá ještě hrát v Ostravě a ve vlastním divadelním kabaretním spolku. „Na všechny tyhle otázky byste se měli ptát někoho ostřílenějšího, protřelejšího, zkušenějšího, slavnějšího, lepšího, než jsem já. Jsem zpátky v Praze rok a teprve se všechno učím. Jak batole,“ vysvětluje skromně Igor Orozovič, když se ho vyptáváme na svět velkého herectví.

Nedávno jste získal angažmá v Národním divadle. Je to tou nejvyšší metou mladého herce?

Ne. Myslím, že na Národní se všichni dívají přísně a často spíš opovržlivě. Já byl ten samý případ. Mezi mladými herci má Národní dost špatný zvuk, není to jako dřív. Všichni na něj nahlížejí jako na divný neosobní kolos, kde se netvoří, který každého semele. 

Myslíte, že je to pravda?

Do jisté míry je to asi pravda. Ale pravda je taky to, že není sranda to veliké jeviště utáhnout. Co se týče řemesla a práce na velkém divadle, je to hodně těžký stupeň, a já koukám jak „vejr“ na některé kolegy, jak si to dávají.

Jak se vám podařilo se probojovat do tak prestižního souboru?

Jediný, s kým jsem bojoval, jsem byl já sám. Dostal jsem nabídku v době, kdy se mi skvěle dařilo v Ostravě. Musel jsem učinit rozhodnutí. Zpočátku se mi nechtělo, ale pak jsem sám sobě argumentoval, že je dobré to zkusit. Ale pokud se ptáte, jak jsem se tam dostal? Prostě si mě všimli a nabídli mi angažmá. Já se o to nijak nezasloužil.

A co třeba životopis. Otevírá dveře do světa herectví?

Myslím, že ne. Respektive to, co děláte, určitě roli hraje. Váhu může mít jméno školy, kterou máte za sebou. Nějaké prestižní ocenění na vás také asi upozorní. Ale v Čechách je rybník tak malý, že se velmi brzy o každém ví. Jaký je, co je jeho parketa a co naopak ne. Myslím, že čím víc zkušeností, tím líp. 

Jak volnou ruku má vlastně herec při výběru rolí?

Ve velikém divadle a vlastně i většině menších to je v zásadě tak, že čekáte, co si na vás vymyslí. Samozřejmě záleží na osobnosti. Taková paní Janžurová si roli jistě vybírat může. V nejhorším případě se dá role odmítnout. Ale jinak je to, myslím, těžké ovlivnit. Zatím. Chci teď pracovat tolik a tak dobře, abych si jednou mohl třeba vybírat role sám. Ale komu se to poštěstí? Jinak řešením je samozřejmě práce na volné noze. Ale pokud nejste špička, začne vám do volného výběru mluvit peněženka.

Baví vás každá role v Národním divadle?

Role v ND si samozřejmě nemůžu úplně vybírat, a tak se může stát, že mi nějaké představení úplně nesedne. Ale každou postavu si herec musí stvořit tak, aby ho bavila. Každá práce, pokud jí je moc, je pravidelná a stane se z ní povinnost, může někdy člověka štvát. Proto dělám co nejvíc různých věcí, abych se těšil na ty ostatní. Práci, co mě nebaví a kterou dělám pro peníze, teď díkybohu nemám a ani nehledám.

Co je taková vaše srdcovka?

Srdcovka bývá to, do čeho člověk nejvíc investoval a co považuje za své dítě. V tomto ohledu je pro mne srdcovkou Dudák, Donaha v Ostravě, Cabaret Calembour a Svatá země v Rubínu. 

Na jakou svou roli jste zatím nejvíc pyšný?

Pyšný? Na spoustu. Zároveň ale za ty samé role bych si někdy dal vyhazov, když se mi nepodaří repríza. Ale bohužel už jsem musel spoustu rolí opustit a to je moment pro nostalgii a vzpomínky, takže se hlásí Amadeus, Nikola Šuhaj, Ruda Gothein ze Smrtihlava… Po těchto velikých postavách a jejich příbězích se mi nejvíc stýská. Ale pyšný jsem třeba i na Pana Petra ze hry Kuřačky – byla to minirole, na kterou v životě nezapomenu a snad ani divák ne. 

Co na ní bylo tak zajímavého?

Jedna z hlavních postav se se mnou seznámí přes internet. To jsem elegán, sexy esoterik a šansoniér. V reálu za ní pak přijdu jako psychopat, co přinese místo kytky jen bambus, který ještě pak hystericky rozkouše. 

O které roli sníte?

Do budoucna bych byl moc rád za roli Salieriho ze hry Amadeus.

Panuje mezi herci v Česku rivalita?

Nemyslím si, nevnímám to tak. V dnešní době je nekonečná škála možností uplatnění a ještě jsem nezažil nějaké levárny nebo boje. Na druhou stranu, každým rokem přibývá u nás podle mého velmi nematematického odhadu asi stovka nových vystudovaných herců! A občas mě přepadne panika, co jako sakra všichni budeme dělat? A co je horší – k čemu je potřeba tolika herců? Vždyť to není tak přínosné zaměstnání! Až opadne seriálová mánie, budeme všichni bez práce? Ale ona spíš neopadne…

Fungují u nás nějací lovci talentů?

Lovci talentů? Nevím. Ne. Divadlo má daleko k showbyznysu, kde to asi takhle funguje. U divadla se o sebe každý musí postarat sám. Já stejně nejraději komunikuju se svými potenciálními zaměstnavateli sám. Jinak je to ale s penězi. To nenávidím. Jsem herec a chci se profesně bavit jen o své práci. Nekalit komunikaci financemi. A v tom jsem se ve své konzervativnosti překonal a mám na taková vyjednávání agentku. A to je velký odfuk.

Ovládáte čtyři jazyky. Jak moc jsou pro herce důležité?

Jako pro každého člověka. Určitě je to výhoda. Pro mezinárodní projekty, film…  Vlastně to dnes bez nich nejde. Mezinárodních projektů a spoluprací je víc a víc. Při natáčení se nestane, aby někdo ze štábu nebo herců nebyl cizinec. Na druhou stranu znám spoustu geniálních herců, co neumí ani slovo jiným jazykem a jsou spokojeni. A pro mě je čeština taky hlavní součástí až základem mojí práce. 

Hrajete v několika institucích po celé republice, neunavuje vás to cestování?

Unavovalo. Myslím, že už nikdy nebudu tak unaveným mužem, jako jsem byl v době mezi Ostravou a Prahou. Možná až budou děti. Také proto jsem vzal angažmá v ND. Už jsem nechtěl trávit mládí ve vlaku. Teď už v Ostravě dohrávám jen pár věcí a každá cesta tam je pro mě svátkem, výletem, návštěvou milovaného místa a lidí.

Spoluzaložil jste divadelní spolek Cabaret Calembour. Chybělo vám v divadelním světě něco takového?

Teď jsme slavili pětileté narozky. V době vzniku opravdu v Praze takové skupiny chyběly. A hlavně to chybělo nám v nás. A tak jsme se pustili do naplňování snu a touhy. Během pár let se vyrojila spousta kabaretíků a volných uskupení se svojí vlastní poetikou a autorskou tvorbou. A to je fajn. Asi to byl celospolečenský absťák.

Co byste poradil začínajícím mladým hercům?

Asi ještě nejsem v pozici, abych mohl udílet takové moudré rady. Každý člověk funguje jinak. Někdo si odříká a dře, někdo je bohém a na jevišti to vypálí úplně geniálně. Spíš se snažím dávat si pozor, aby mě svět divadla a hraní nesemlel. Podívejte se, jak dopadá veliká většina herců – alkoholismus, rozházená osobnost, většinou několik rozvodů. Máme to holt těžký.
Text: Eva Samšuková
Foto: Archiv Igora Orozoviče

Igor Orozovič (30)

Čerstvý třicátník s balkánskými předky je talentovaný herec, muzikant i tanečník. Domluvíte se s ním anglicky, francouzsky i srbsky. Vystudoval činoherní herectví na pražské DAMU, vyrostl v Divadle Na zábradlí a později se stal hercem na plný úvazek v Národním divadle moravskoslezském, kde si zahrál například Oidipa, Tristana, Nikolu Šuhaje nebo Mozarta. Se dvěma kamarády z DAMU založil spolek Cabaret Calembour. Zahrál si i v Ordinaci v Růžové zahradě. V roce 2011 ho divadelní kritici nominovali na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. Hostoval ve hře Deváté srdce v Národním divadle v Praze, kde nedávno dostal stálé angažmá.

Diskusní fórum

reklama
reklama
reklama