reklama

Jsme na Facebooku! Koukni, co je nového.

Seriál na Studenta.cz VŠ studenti: Jak žijí a co chtějí od života? Pomozte nám to zjistit!

 

Seriál na Studenta.cz

StudentART

StudentART

Rozhovory s úspěšnými studenty, kteří svůj čas a duše zasvětili umění.

Všechny díly seriálu zde

Vydat první knihu není snadné. Šanci mladým spisovatelům nabízí Backstage Books

08.9.2014 / Kultura

Také vám připadá, že ačkoliv rádi píšete, není jednoduché svoji tvorbu vydat? Autorů je spousta, ale ochotných vydavatelů, kteří by si váš výtvor alespoň přečetli, už méně. Samozřejmě, že svá díla můžete vystavit na internetu, ale to není to samé jako vydat svoji vlastní knihu nebo e-knihu. To si uvědomuje i Martin Toman, zakladatel vydavatelství Backstage Books, který se rozhodl dát začínajícím spisovatelům šanci.

Sympatického studenta práv Martina poprvé napadlo založit vydavatelství roku 2013. Mladý vydavatel a milovník literatury začal spolupracovat s mladými lidmi z Masarykovy univerzity, kde studuje. A tak vzniklo vydavatelství Backstage Books. Spolu s ostatními studenty v rámci Backstage Books pořádá autorské čtení v nemocnicích, na základních školách či v domovech důchodců.  Pod záštitou vydavatelství již vyšla elektronická kniha Mademoiselle Kunda, jehož autorkou je Jolana Ševčíková, studentka psychologie na Masarykově univerzitě.

Na své vydání nyní čeká i sbírka poezie Richarda Skolka (*1987), který dokončuje studium Překladatelství anglického jazyka - taktéž na Masarykově univerzitě. Psaní se začal věnovat již na gymnáziu, a poté, co se mu zadařilo v literární soutěži Skrytá paměť Moravy, kterou vyhrál, začal přispívat také do novin. Jeho fejetony vyšly ve sbírce Hubený nás nedostanou.

„Nedržím se jednoho žánru – po fejetonech a epigramech přišly pohádky, teď pracuji hlavně na fantasy románu z prostředí Havaje a humoristické knize o dětství, jejíž většina je dětem nepřípustná,“ říká tento talentovaný student. Mimo to ale stihl napsat básnickou sbírku, která nyní vychází v rámci Backstage Books. Na vydavatelství dostal kontakt od kamarádky, se kterou organizoval autorské čtení, a rozhodl se navázat spolupráci s Martinem Tomanem.

Vzdechy a povzdechy

Richard hned věděl, jak svoji sbírku poezie, která v září vyjde jako e-kniha, pojmenuje. Na rozdíl od většiny ostatních autorů totiž jako první vybírá název knihy, a teprve potom ji napíše. Už od začátku proto ví, že jeho sbírka poezie ponese název Vzdechy a povzdechy.

„Láska je jedním z nejčastějších témat vůbec, je to věc krásná a mocná a zřejmě ten nejsilnější příběh, jaký můžeme prožít. Většina textů o lásce se však zaměřuje jen na to opojení, na onu prvotní jiskru – nevíme, co se stane potom, nikde se nedočteme, jak ta jiskra vyhasíná, nikde se neřeší potomci a podobně,“ říká spisovatel. 

Vzdechy a povzdechy jsou o lásce, ale víc o vztazích. „Zkrátka často o věcech, které k lásce patří, ale jinde se nerozebírají. Vadí mi ta patetičnost, v jejímž duchu se většina milostné poezie nese, a proto je moje básnická sbírka (snad) nepatetická – jako metafory jsou například využívány věci naprosto běžné a všední.“

Spisovatel se v něm nezapře, věci umí krásně popsat. Potom ale zvážní a dodává:

„Bohužel musím říct, že situace na českém literárním trhu je zoufalá a nakladatelé k tomu svým povýšeným, nepřátelským a často neprofesionálním jednáním jenom přispívají. Člověk má pocit, že je vlastně obtěžuje a že by byli nejraději, kdyby žádné nové knihy nevycházely. Projektu Backstage Books velice fandím a doufám, že se na scéně udrží. Kéž by takových osvícených nakladatelství bylo víc!“
Text: Míša Bůnová


Zajímá vás, jak nadějný Richard píše? Přečtěte si jeho fejeton Kam s ním?

Rozhodl jsem se nadělit si k jednadvacátým narozeninám netradiční dárek – svou první sexuální zkušenost. Jelikož jsem zrovna disponoval pouze dvojcifernou částkou, viděl jsem jen jeden způsob, jak bych toho mohl dosáhnout. Koupil jsem nejlevnější víno, které bylo na skladě, a pozval pod svůdně průhlednou záminkou soukromého literárního semináře Magdu, mladou studentku žurnalistiky.


Zezačátku šlo všechno dobře. Během první sklenky jsem očima nenápadně uhýbal na svou jedinou literární trofej, malou keramickou sošku z jedné zcela bezvýznamné soutěže, a velmi skromně jsem s velkou dávkou sebezapření líčil, kteří slavní básníci mi k ní gratulovali. Když jsem viděl, že psaným slovem se dál nedostanu, nalil jsem Magdě znovu a rafinovaně přechýlil rozhovor na pole osobních poklesků. Netřeba snad zdůrazňovat, že když chci, jsem pokleslý až hrůza. Zjistil jsem totiž, že zvrhlíci s velkou potřebou se napravit (samozřejmě s něčí obětavou pomocí) jsou v kurzu.

Víno ovšem pomalu mizelo a já nevěděl, jak bych měl postupovat dál. Jediným vodítkem mi byla kniha Čím se lišíme, kde však kritickou pasáž autoři bez uzardění přeskočili. Z této „bible moderního dítěte“ jsem se dozvěděl jen to, že rodina Nováků chodí všude bez šatů a v koupelně po sobě stříká vodou, po čemž mívají maminka s tatínkem podivné stavy.

Během mých tichých úvah a Magdina nadšeného žblebtání o její vzrušující práci (které mě v aktuálním rozpoložení nikterak nevzrušovalo) se láhev vyprázdnila docela. Pochopil jsem, že je třeba sáhnout k poslední zbrani. Napsal jsem o radu své vysoce nemravné sestře: 

Víno je v tahu a pořád sedíme metr od sebe, co mám dělat? 

Odpověď přišla vzápětí: 

Improvizuj! 

Otestoval jsem terén zkušebním manévrem s náušnicí, ale za ucho jsem se nedostal. Zvažoval jsem tah s náhrdelníkem, ovšem v duchu rčení „přílišné ambice jsou zhoubou úspěchu“ jsem se neodvážil zaútočit na tak strategicky významné místo a ponechal jsem dekolt svému osudu. Rafinovaná masáž nohou pak odhalila mnohé, Magdu však nikoliv.

Znuděna mými lacinými triky se rozhodla odejít. Chabě jsem nabídl doprovod domů – kupodivu přijala! Pochopil jsem, že ještě není vše ztraceno. Pečlivě jsem si uložil do hlavy, že jedna láhev vína je rozhodně málo, a vyrazili jsme.

Po cestě začalo pršet. Ani jeden z nás neměl deštník, za což jsem se proklínal, poněvadž v tulení pod deštníkem jsem přeborník. Přitažlivost Magdy se však jejím zmoknutím k mému velkému překvapení rapidně zvýšila. Přestal jsem litovat všeho a přemýšlel, jestli bych se třeba nemohl vetřít k ní domů pod záminkou schnutí. Mohl!

Cítil jsem, že mi dnes štěstěna přeje. Magdina spolubydlící, žurnalistka Bára, měla totiž v zásobě dvě zcela nové a nenačaté lahve. Poděkoval jsem Bohu (ačkoliv jsem nevěřící) a ještě jednou napsal sestře:

Trochu se to vymklo, jsou tady dvě, co mám dělat?

Sestra opět nezklamala:

Riskni to!

Jelikož napoprvé málokdy něco udělám dobře, zalekl jsem se takové výzvy a po hodince schnutí jsem chtěl odejít. Již značně opojeny alkoholem mi však dívky vysvětlily, že se samy doma bojí. Jako správný gentleman jsem tedy navzdory svému přesvědčení musel setrvat až do rána. Bylo rozhodnuto.

Celou noc jsem spílal autorům knihy Čím se lišíme, poněvadž se brzy ukázalo, že ani manévry v horizontální poloze nebyly popsány v úplnosti. Zatímco mě byl správný počet, částice s opačným nábojem byly přítomny dvakrát (někdy i čtyřikrát). Akt se tak nesl v duchu nerudovské otázky „Kam s ním?“ a ani k ránu jsem stále neznal odpověď. Navíc je jedna normální postel pro tři lidi prostě málo. Na druhou stranu jsem byl za krátké chvilky odpočinku na zemi docela rád.

Pod tíhou dojmů z tohoto nevšedního zážitku jsem učinil následující závěr: příště musím akci lépe řídit. Jedna dívka, dvě láhve!

Diskusní fórum

reklama
reklama
reklama